Jak dostat nesmyslné články do akademických časopisů?

Kdysi dávno, před dvaceti lety, způsobil menší pozdvižení Alan Sokal, fyzik z newyorské univerzity. Sokal je zastáncem tvrdého pojetí vědy a dráždilo jej, jaké nesmysly se občas dočítá pod hlavičkami akademických žurnálů. Sepsal tedy naprostý blábol pod názvem Překračování hranic: k transformativní hermeneutice kvantové gravitace, nonsens prošpikovaný spoustou odkazů na postmoderní filozofy, a dosáhl toho, že mu jej uveřejnili v odborném časopise Social Text. Pak svůj hoax odhalil.

Hlavní slabinou Sokalova pokusu byla skutečnost, že jím vybraný časopis Social Text neuplatňoval při posuzování článků metodu „peer review„. Jeho kritici tedy mohli namítat, že skrze fundovanější recenzní řízení by blábol neprošel, a že Sokal vlastně metody práce svých humanitních kolegů moc nezpochybnil.

Všichni tři výtečníci si vzali za cíl povýšit starý Sokalův hoax na vyšší úroveň. Místo jednoho článku jich sepsali dvacet, jeden divnější než druhý, a rozeslali je do časopisů uplatňujících proces „peer review“. Jednalo se o obory, které autoři označili za „grievance studies“ (přeložil bych to poněkud nemilosrdně jako „fňukací studia“). Tím se myslí gender, studia černošskosti apod., vesměs směry, které se snaží najít nějaké historické nespravedlnosti a pověsit je na krk zlému bílému muži.

Ze dvaceti blábolů získali sedm přímých zásahů (akceptace bez úprav), osud dalších sedm článků byl v okamžiku ukončení pokusu ještě nedořešen a jenom šest jich bylo odmítnuto. 

Celý článek k přečtení zde: https://kechlibar.net/2018/10/03/smejici-se-bestie/

Článek převzat z: www.kechlibar.net, autor článku: Marian Kechlibar.