Pojídači syrových ryb v Laosu

Česká televize vysílala 16. května 2020 zábavnou show Zázraky přírody. Jeden soutěžící měl určit nejnebezpečnější zvířata pro člověka. První místo obsadil komár, přenašeč malárie. Podle Světové zdravotnické organizace (WHO) se malarickým parazitem nakazí odhadem 212 milionů lidí a okolo 445 000 lidí na ní zemře. Malárie v Čechách vymizela v padesátých letech minulého století, stejně tak z jihovýchodního Slovenska.

Článek převzat z blisty.cz

Druhým nejnebezpečnějším tvorem pro člověka je člověk, třetí had, čtvrtý pes a pátý sladkovodní šnek, kterého v ČT „obvinili“ jenom z přenosu motolic rodu Schistosoma (nemoc schistosomóza).

V tomto článku předkládám svědectví, že šneci jsou zodpovědní za přenos celé řady parazitů člověka kromě schistosomózy.
Pro studenty z Laosu, kteří v letech 1983 až 1989 přišli do České republiky studovat, je sladkovodní šnek vysoce nebezpečným živočichem, protože u 51,4 % z nich jsme diagnostikovali motolici Opistorchis viverrini (O. viverrini), která má vývojový cyklus v šnekovi a v rybě.

Z 5 510 cizinců, vyšetřených ve stejné době, jsme O. viverrini diagnostikovali jenom u Laosanů. Po prioritních výzkumech v Kambodži a tehdejším Jižním Jemenu jsme chtěli být první i v Laosu.

Do roku 1989 spravovalo finance určené pro vědecko-technickou spolupráci socialistických zemí ministerstvo průmyslu a obchodu . Peníze vyčleněné pro Laos se dlouhodobě nečerpaly, o Laos nebyl zájem.

Když jsem předložil náš záměr studovat v Laosu, ministerstvo ho odsouhlasilo a s ředitelem Parazitologického ústav ČSAV v Českých Budějovicích jsme odletěli do Vientianu uzavřít dohodu o spolupráci s laoským ministerstvem zdravotnictví.

Ministr nás přijal a prohlásil, že infekci obyvatel Laosu O. viverrini mají pod kontrolou.

„Roste zde bylina, kterou když pojídáte se syrovou rybou tak se nenakazíte“.

Při naší poznámce proč 50,5 % laoských studentů je infikovaných, odvětil, že o bylině nevědí; a audience skončila!

Na jednání v cizině nosím univerzální „otvírák“ lidských duší – becherovku.

Pozvali jsme dva mladé laoské kolegy na hotel a začali je obměkčovat. Když lahev byla téměř prázdná, jeden z hostů přiznal, že ministr je jeho blízký příbuzný, že se u ministra přimluví a dá věci do pořádku. Vrátili jsme se s podepsanou dohodou o spolupráci.

Kdo je ta motolice O. viverrini, měřící od 4 do 13 mm a v průměru 1 až 4 mm?

Vývojový cyklus motolice je složitý a začíná prozaicky ve výkalech, v nichž jsou vajíčka motolice. Vajíčka se musejí dostat do vody, aby se z nich mohly vyvinout larvy schopné infikovat prvního hostitele, sladkovodního šneka. V šnekovi se uvolňují larvičky-miracidie, které ze šneka pronikají do sladkovodních ryb, které jsou druhým hostitelem a v jejich svalovině je infekční stádium motolice.

Požitím syrové ryby se ve dvanácterníku uvolní dospělý červ, který se usadí v žlučovodech a žlučníku. Dožívá se až 25 let a je nejčastější příčinou rakoviny žlučových cest.
Odhaduje se, že touto chorobou je ohroženo 67 milionů lidí, z nichž až 9 milionů je nakaženo v Laosu, Kambodži, Thajsku a Vietnamu.

Infekce není bezprostředně život ohrožující; rakovina se vyvíjí po 30–40 letech, ale smrt nastává velmi rychle, během 3–6 měsíců od diagnózy.

Po příletu do Vientianu na Ústav Parazitologie a malárie jsme první měsíc seznamovali laoské kolegy s vyšetřovacími metodami, sbírali v terénu šneky, ryby a kočky jako nejčastější zvířecí hostitele O. viverrini. Bylo to zahřívací kolo, naše oči se upíraly na vodní přehradu na řece Ngum Nam.

A stal se zázrak, touha se vyplnila. Laoský kolega mi sdělil, že venku je zástupce ředitele elektrárny na přehradě a chce se mnou mluvit. Doslechl se, že ve Vientianu pracuje skupina československých odborníků a přišel se k nám vyšetřit na opistorchózu a malárii i s dalšími členy vedení elektrárny.

Když vyšetříme na opistorchózu a malárii zaměstnance elektrárny, poskytne celému týmu ubytování v klimatizovaných chatkách na břehu přehrady.

Souhlasil jsem a zvýšil nabídku, vyšetříme též rodinné příslušníky zaměstnanců přehrady. A šlo se na pivo!

Jenomže, laoští kolegové byli ochotní s námi jet za podmínky, že po dobu práce na přehradě budou dostávat svůj průměrný plat, aby rodiny doma měly z čeho žít.

Vypočítali jsme to na 1 000 USD, daroval nám je UNICEF, 2 litry éteru farmaceutický odbor ministerstva zdravotnictví a Lugolův roztok, dar od nemocnice Laosko-sovětského přátelství.

Žebrali jsme. Záviděl jsem německému kolegovi, přiletí na letiště s kreditní kartou, půjčí si auto, naloží do něj dovezený potřebný materiál a jde bádat!

Na přehradu jsme dorazili druhý den a ještě odpoledne místní pracovníci roznesli odběrové nádoby pro 35 osob. Druhý den ráno se všech 35 osob dostavilo i se vzorky k diagnostice.

Práce na projektu odsypávala, denně jsme v laboratoři vyšetřili kolem 50 osob. Jiný tým sbíral šneky, další chytal v řekách a přehradě ryby a v jejich svalovině hledali metacerkárie, které infikují člověka.

Denně jsme pracovali i více jako 10 hodin. Za necelé dva měsíce jsme vyšetřili 535 zaměstnanců elektrárny a členů jejich rodin. Infikovaných O. viverrini bylo 52 %, nejvíce ve věkové skupině do1 5 let – 58,8 %.

Vedení elektrárny o nás pečovalo.

Každý večer se ptali, co chceme druhý den jíst. Jednou jsem žertem vyslovil, že hada. Mezitím to byla polévka z kožnatky, maso z luskouna, divoké kočky a v džungli se našel had.
Jednou se servírovalo jemné maso, byl to had.

Když jsem to vyprávěl po návratu domu, dostal jsem přívlastek „Ten co pojídá hady“.
Laosané s určitostí jedí i netopýry. Viděli jsme, jak po setmění vytáhli asi 3-4 metrové bambusové tyče, na jejichž konci byla rybářská struna s háčkem a na něm nějaký hmyz. S tyčí opisovali veliké oblouky a vábili hustě létající netopýry.

Po „usazení“ systému, přibyly i zážitky. U laoského kolegy jsem rodil až do jedné hodiny v noci. Něco se popilo, zpívali jsme, dělali hluk, udržovali otevřený oheň, vše proto, aby rodička byla vzhůru, netrpěla bolestmi a úspěšně porodila druhého potomka.

Dostali jsme pozvání na pohřební obřad. Velkolepý zážitek. Chlapi na dvoře hráli karty a popíjeli, ženy připravovaly jídlo a na patře ležel nebožtík obklopený mnichy monotónně odříkající modlitby.

Po snesení truhly na dvůr ji uložili na bambusová nosítka a blátivou cestou mezi rýžovišti jsme se ubírali na pohřebiště v lese. Tam se už tyčila vysoká hranice dřeva, na kterou vyložili truhlu. Mniši z vrcholu hranice spustili bavlněné šňůry a tři krát se zeptali mrtvého „Slyšíš nás“. Mlčel, neodpovídal, mniši ho prohlásili za mrtvého, „cesty živých a mrtvých se rozešly“. Hranici pohltil oheň a šli jsme domů.

Celý článek k přečtení zde.