Libor Grubhoffer: Mladý výzkumník se chtě nechtě stává také manažerem
Ředitel Biologického centra AV ČR se na začátku své kariéry díval na řízení a management vědy tak trochu skepticky. Dnes má na věc jiný názor. S redakcí portálu Vědavýzkum.cz si povídal nejen o důležitosti řízení vědy, ale také o tom, jak se vlastně k vědě dostal.
Jak jste se dostal k vědě?
Vědu jsem si vlastně zvolil proto, že jako dítě třídního nepřítele jsem ani nemohl uvažovat o některých profesích. Nemohl jsem například studovat na lékařské, pedagogické nebo právnické fakultě. Od svého dětství jsem žil v představě výzkumníka, chtěl jsem se vědě věnovat naplno i přes to, že mě okolí varovalo, že budu třít bídu. Inspirován některými příběhy kolem sebe jsem ale věděl, že chci dělat virologii.
Proč právě virologii?
V době, kdy jsem končil studium, tak se objevilo HIV, které celou problematiku virů zvýraznilo. Tím to pro mě bylo ještě zajímavější. Řekl jsem si, že když se budu věnovat něčemu takovému, tak mě ani komunisté nebudou moci nutit, abych vstoupil do strany. V té době jsem z politických důvodů nemohl absolvovat doktorské studium na přírodovědecké fakultě.
Kam jste tedy potom zamířil?
Nakonec jsem tedy odešel do rezortního Výzkumného ústavu organických syntéz v Pardubicích, abych zjistil, že v okresním městě je bohužel dohled komunistů velmi nepříjemný, ještě horší než ve velkém městě. Tak jsem po roce utekl zpět do anonymity Prahy. Podařilo se mi dostat se na otevřené místo vědeckého aspiranta k Dimitriji Slonimovi, který měl velkou zásluhu na vývoji hlavních vakcín chránících děti v 60. až 90. letech minulého století před obrnou a dalšími nemocemi. Dimitrij mi byl tím nejlepším možným učitelem, u něho jsem se „vyučil“. Byla to ta nejlepší pracovní léta, která jsem prožil. Navzdory režimu jsem je totiž prožil v neuvěřitelné svobodě výrobního podniku. Dnes jsem za to velmi vděčný a jsem rád, že jsem tehdy neprošel výchovou v některém z ústavů tehdejší Československé akademie věd.
Jak jste se dostal do Českých Budějovic?
Okolnosti v osmdesátých letech mě donutily k tomu, že jsem potřeboval práci i s bydlením – tenkrát byly jedinou takovou možností České Budějovice, kde právě vznikalo Biologické centrum. Po pracovní stránce to tu nebylo úplně šťastné – nedovedu si představit, že by to trvalo déle. Teprve nabytá svoboda koncem osmdesátých let změnila podmínky nejen v Budějovicích, ale v celé zemi. Dostal jsem se tenkrát do situace, kdy mi tehdejší první ředitel parazitologického ústavu na začátku devadesátek řekl „Libore, ty musíš odjet do Ameriky a být tam aspoň rok, když tam nepojedeš, tak tě všichni převálcují, a já si přeji, abys pak ústav po mně převzal.“ Byl jsem tedy v podstatě hozen do vody, dnes se tomu těžko věří, ale dříve jsem byl stoprocentně laboratorní člověk.
