Barbora Pafčo: VZPOMÍNKY NA AFRIKU

Kolikrát jste viděla film Gorily v mlze?
Mockrát. Opakovaně jsem četla i jeho knižní předlohu. Vtipné je, že jedno vydání obsahuje přílohu s výčtem parazitů, kteří se u lidoopů vyskytovali v šedesátých a sedmdesátých letech minulého století. Někdy proto Gorily v mlze dokonce citujeme ve vědeckých pracích. U filmu si zase vždycky vzpomenu na kameramana Bruce, kterého jsem potkala ve Středoafrické republice. Vyprávěl mi totiž, že v jedné scéně zaskočil za Sigourney Weaver, která ve snímku slavnou primatoložku Dian Fossey hrála. 

Jen tak to vzal za hlavní hvězdu?
Filmaři potřebovali natočit scénu, v níž chce gorila na Dian zaútočit, ale báli se, aby se herečce něco nestalo. Bruce byl tehdy asistent kamery, tak požádali jeho. Gorily horské, s nimiž pracovali, jsou už ale extrémně habituované, tedy zvyklé na lidi, a k útoku se neměly. Štáb proto musel jet až do Gabonu, kde žil velmi agresivní samec gorily nížinné. Bruce vyfasoval paruku a poslali ho před rozzuřené zvíře. 

\\ Tomu říkám role snů…
Mohl jen stát a modlit se, aby mu neublížilo. Nic jiného se ani dělat nedá. Před gorilou nesmíte v žádném případě utíkat, brala by to jako výzvu k další interakci. Nejlepší je úplně ztuhnout, koukat do země a hlavně zachovat klid. A to není zrovna jednoduché, když se proti vám rozběhne samec, který mívá i kolem dvou set kil a kus před vámi mlátí pěstí do země nebo se bouchá do hrudi. 

\\ Takhle se gorily chovají často?
Ty nížinné ano. Je to součástí procesu, kdy si zvykají na přítomnost člověka. Nejdřív před vámi prchají, potom bývají agresivní a podnikají vůči vám výpady. Časem ale zjistí, že se vás jen tak nezbaví, tak vás začnou ignorovat. Útoky má většinou na svědomí dominantní samec, když se mu něco nelíbí. Jde ale spíš o jakousi blamáž, která vás má zastrašit.

\\ Hádám, že svůj účel plní.
Rozhodně. Máte srdce až v krku. Mimochodem, Bruce to ustál a filmovou scénu ve zdraví dotočil. Gorily každopádně umějí v člověku vzbudit respekt. Nikdy nezapomenu na své první setkání s nimi v divoké přírodě. Bylo to v roce 2010, kdy jsem byla v Africe poprvé. Když jsem v pralese spatřila samce jménem Makumba, kterého jsme měli sledovat, byla jsem totálně vyděšená. Naštěstí tenkrát zrovna neměl potřebu se ke mně rozběhnout, takže nás dělilo zhruba sedm metrů – tedy doporučovaná vzdálenost, která by se měla dodržovat zejména, aby se omezil přenos respiračních onemocnění. Měla jsem strach, ale zároveň jsem byla radostí bez sebe, protože se mi splnil sen.

Více zde.