Julius Lukeš: Paraziti nejsou naši nepřátelé, ale učitelé evoluce
Julius Lukeš z Biologického centra Akademie věd ČR letos získal cenu Česká hlava. V rozhovoru hovoří o své fascinaci parazity, proměně vědeckého myšlení, zkušenostech ze zahraničí i členství v americké akademii NAS. Věda je podle něj dobrodružství i závazek vůči společnosti.
Letos jste obdržel nejprestižnější české vědecké ocenění Českou hlavu. Co pro vás toto ocenění osobně znamená?
Jistě se sluší říct, že mě její udělení velmi těší. Je to například příležitost přesvědčit moji devadesátiletou maminku, že to, co dělám, má nějaký smysl a význam.
V jiné rovině je ocenění důležité pro mé spolupracovníky, studenty a kolegy, protože bez nich by v mém případě nebylo proč a ani co oceňovat.
Vaše práce ukazuje, že řada organismů, které běžně vnímáme jako parazity, může mít pro hostitele i pozitivní roli. Jak vidíte vývoj tohoto paradigmatu – a má už například konkrétní aplikace?
V minulosti byl prakticky každý tvor v našem organismu vnímán jako vetřelec, který nás o něco obírá. Dnes však věda, zejména díky molekulární biologii, nashromáždila dostatek dat, jež ukazují, že každé lidské tělo je složitým konsorciem tisíců druhů organismů. V zájmu naprosté většiny z nich není nám škodit – ba naopak. Ke změně paradigmatu tedy již došlo, ale jeho prosazení do širšího povědomí bude ještě nějaký čas trvat a vyžádá si úsilí.
Vaše vědecká práce zahrnuje expedice do tropů, vlastní „experimentování na sobě“ a aktivní terénní výzkum. Který zážitek či situace pro vás byla naprosto nezapomenutelná?
Nikdy nebylo mým záměrem povyšovat své exotické expedice či experimentování na sobě na úroveň, které nakonec dosáhly. Patrně je to důsledek jejich srozumitelnosti a atraktivity pro posluchače či čtenáře.
Ve skutečnosti se však více než devadesát procent mých aktivit odehrávalo v laboratoři, kde jsem přendával nepatrná množství DNA, RNA či bílkovin z jedné zkumavky do druhé. Můj výzkum je na této činnosti stále závislý, byť ji dnes provádějí moji kolegové a kolegyně, zatímco já sedím u počítače, snažím se dát našim výsledkům smysl, publikovat je a přesvědčovat různé „poskytovatele“, aby nám na výzkum poskytli finance.
